Shromážděné otcem Josefem Larsenem, mezinárodním kaplanem Víry a Světla.
Jiří je členem našeho společenství – velmi zvláštním členem. Před jeho přijetím do komunity jsme velmi váhali. Byl to “vagabund” z východního Bejrútu. Každý ho znal. Během války se potuloval po okolí za bombardování, výbuchy granátů a střelbě ostřelovačů. často dost páchl, měl hodně chatrné šaty a v kapse ani vindru. Jindy se ukázal oblečen velice oslnivě, švihácky navoněn a se spoustou peněz.
Jirkova rodina byla docela chudá. Jeho matka je statečná žena, která musí těžce vydělávat na živobytí. Otec, alkoholik, hrává karty do dvou nebo tří hodin ráno. To vede Jirku k tomu, aby běhal po ulicích vydán na milost vojákům domobrany, kteří ho nechávali běhat nahého a polévali ho vodou. Když se Jiří stal členem Víry a Světla, svůj životní styl moc nezměnil, ale měl už přátele, kteří ho měli srdečně rádi a přijímali ho ve svých domovech.
Jednoho dne před Vánocemi jsem si všiml Santa Clause, jak obchází a prodává bonbóny. Jeho chůze se podobala Jirkově chůzi natolik, že jsem tomu ani nemohl uvěřit. Vídal jsem ho znovu a znovu, až do štědrého večera. Zavolal jsem na něj. Nechtěl abych ho poznal. Zavolal jsem ho znovu a zeptal se,co dělá. Neodpověděl. Později jsem zjistil, že peníze, které Jiří získal prodejem sladkostí byly určeny na nákup vánočních dárků pro jeho synovce a neteř.
Jiří nedávno zemřel. Jeho matka řekla, že by si nikdy nemyslela, kolik lidí přijde na synův pohřeb. Kostel byl nabitý jeho přáteli z Víry a Světla, a mnohými dalšími, kteří ho znali a měli rádi. Dnes je Jiří ochránce naší komunity v Bejrůtu. Nikdo na něj nemůže zapomenout.
Moje jednadvacetiletá dcera je mentálně a fyzicky postižená a je na vozíčku. Kdykoli bylo k dispozici manželovo služební auto, vozívala jsem ji do nemocnice na cvičení. Když jsme měli problémy s dopravou, trvala na tom, že pojede do nemocnice. Nakonec jsem se rozhodla, že ji dotlačím do nemocnice na vozíku.
Nejdřív jsem se obávala, neměla kuráž a odvahu vzít ji do nemocnice, kde na nás budou všichni hledět. Ale po týdnu jsem viděla víc a více lidí, kteří obdivovali co dělám a dokonce mi někteří školáci chtěli pomáhat tlačit vozík. Lidé nás začali vykřikovat pozdravy a auta nám dělala cestu. Viděla jsem, že se svět o nás stará. Dala nám přednost dokonce i prezidentská kolona.
Všimli jste si mého syna, jak se stydí. Když jsme mezi lidmi, vždycky se na mě zavěsí a schová se tváří ke mě – přesto, že je mu už 11 let. Ve Víře a Světle se to teď zlepšuje. Vidíte ho s tou postiženou dívkou, která je k němu velmi laskavá. Spřátelili se. S ostatními to bude trvat ještě dlouho. Vždycky takový nebyl. Kluci na ulici ho zlomili. Jednou jsem ho našla uprostřed nich. Vysmívali se mu, křičeli na něj a měli z toho náramnou legraci. Postavili ho doprostřed a stáhli mu kalhoty. Můj syn tam stál bez hnutí jako socha. S rukama přes oči, trpěl jako Ježíš. Od té doby je takový, jak jej dnes vidíte.
Až vás to potká, tak nám to taky napište. Budem moc rádi.