(blábolivé vyprávění starce, čtenář nechť promine a svůj úsudek tříbí)
Bylo nebylo jedno společenství, jmenovalo se Žabky a v něm nastal malý velký třesk. Bylo to společenství co do počtu nesmírně velké, přesto se ale nikomu do rizika dělení nechtělo, přeci jen to staré známé společenství vypadalo zabydleně. Po duchovních cvičeních v polském Rokytně k tomu přeci jen došlo. Bylo to dělení poněkud neobvyklé a netradiční: na tři části. Jedna z těchto částí se později přihlásila ke jménu Žabky (také jim byla asi nejvíce podobná), druhá, již dříve poměrně pevně formovaná skupinka, si časem vybrala jméno Vlaštovky, no a do třetice se vyloupla skupinka, která si časem našla jméno Sluníčka.
Na začátku v ní byli dva lidé s postižením. Dalibor a Markéta. Markétu doprovázela mamka, Jitka. Potom přátelé, totiž Pavel, Kristina, Katka, Honza Chládek, Anežka… Byli jsme sebranka poměrně nesourodá a na začátku jsme se skutečně neznali. Začali jsme se scházet u Jitky a Markéty, všehovšudy tak deset neznámých leč alespoň trochu odhodlaných lidí, kteří se rozhodli něco společně zkusit a vidět.
Kdosi kdesi našel faru, na kterou se prý dá jet, že prý Chválkovice. Při přípravách na víkend jsme s Janou dnes Sandfordovou, šťastně provdanou do anglické archy, přemýšleli, jak začneme. Namysleli jsme si na pátek přednášku o zlomených ideálech. Ta se nám zhmotnila, když jsme místo přednášky nosili vodu, spravovali čerpadlo, pomocí mizerné sekery dělali dříví, aby ta monumentální historická budova alespoň trochu přestala připomínat mrazák. Přežili jsme noc, a když se druhý den topení ujal Honza Chládek (který nocoval pod širákem v blízkosti jiné leč stejnojmenné obce), docela se to už dalo. Nevím přesně, co za to mohlo, jestli Anežčiny speciality, Mácin zápal pro disputace nad písmem, Henryho nepohnutelná rozvážnost nebo naše touha po životě podpořená zmíněnými podmínkami - prostě to vypadalo, že z Chládkovic Chválkovic se do Brna vrátila skupinka, která byla společenstvím. A pak jsme vyrazili na společnou cestu kolem světa... teda na táboře v Oseku, spoustu se tam toho odehrálo. Na ten tábor se přidalo i několik dalších lidí, někteří zbrusu noví. Utkvěl mi v paměti rituál cestování: celý tábor se ve špalíru nasoukal do jutového přenašeče (trochu připomínal tunel z pytloviny postavený na lesní pěšině), a za zvuku bubnů začal houkat a dupat, aby v zápětí vylezl na docela jiném kontinentě, v jiné zemi a čase... a nějakým kouzlem pokaždé zrovna u závory celnice. Jednou jsme přistáli v Africe a k překvapení nás všech i namaskované Katky právě v ten okamžik přicházel do tábořiště místní rezident černý jako bota, Afričan, že rodilejšího nenajdete. Smál jsem se tomu stejně jako když jindy nad naším houkáním v jutě rachotily letadla...
Táborového průvodce Emila Holuba (opět stejný Jeník) si pak Slunka vybrala, aby je vedl po dalších cestách necestách. Součástí téhle Heřmanovské volby korespondenta bylo i rozsáhlé mapování potřeb společenství a také přemítání nad jeho dalším programem. Všechny závazky se nám po čase podařilo zapomenout, ale jeden jediný nám přeci jen zbyl. A takhle si ho připomínáme: „Aby nám spolu bylo Dobře“.
Nějaký čas jsem pak ze Slunek odešel. Při návratu jsem viděl, jak posílili rodiče, Naďa, Iva, Zdena a Fidrmucovi. To bylo výrazné posílení pozic rodičů. Slunkám se dál dobře dařilo a už zase byl čas tábora.
Emil s Jitkou tenkrát našli místo pro tábor na faře v Jámách. V plánu jsme měli hobita a nezapomenu, jak když jsme se přijeli podívat, nic netušící starousedlík s námi sehrál v podstatě jeden z prvních dialogů z téhle knížky. Na tomhle táboře bylo mimo jiný krásný to, jak nás přijali místní. Hráli jsme pro ně divadlo, oni nám nosili dobroty a tak. Taky hodně rád vzpomínám na přistání draka na farní zahradě, doufám že fotky jsou někde viditelné. A zase nás bylo víc než loni.
Utekl zkušební rok a Slunka se stala oficiální komunitou Víry a Světla. Oslavili jsme to na víkendovce v Osové Bítýšce (tam, co se kdysi setkaly Žabky se skupinkou pražských rodin, ze kterých se později vyvinuly Mušky). A v Brně jsme (hned po koncertě Glass Onion a po Oslavě Ondrových narozenin) měli volby. Znovu to byl čas, kdy se společenství nachází. Není to formalita a už vůbec nuda, a těžko se to vypráví a cokoli z té hloubky zveřejňuje. Jen k tomu vnějšku: na půdě u Smejkalů končily volby a na dobu tří let jsem dostal roli koordinátora. S odstupem můžu tvrdit, že „jak se píše v brožurkách“, že Bůh je blízko těm, kdo neodmítnou odpovědnost, je nejspíš pravda. Znovu a znovu jsem byl překvapovaný…
První byl mazec. Zklamání pro ty, kdo si tábor porovnávali s pohodou jamské pospolitosti. Pro tým to byl jeden z těžkých momentů, o kterým si myslím, že ho všichni dokázali ustát. Zážitek, zkušenost, tak trochu doklad, že cokoli je v týmu se jasně vepíše do celého společenství, není nic, co by se z toho dalo vyjmout. Ale přesto bylo zřejmě víc lidí, kteří si tenhle čas středověkého přebývání užili v dobrém a zůstali s námi. Takže... skrz a dál, ještě pořád.
Až rok po tomhle táboře se tým rozutek do života: Honzovi se narodil Kuba, Iva se vdala za Pavla, Věra se rozhodla rozvíjet akademickou kariéru, Monika si vzala prázdniny, Tereza jela do archy... Vůbec se po návštěvě Jeana Vaniera roztrhl pytel s cestováním do arch. Když se Jean ukázal, zřejmě přesvědčil, že vlastní spolčo není to jediný o co jde v tomhle hnutí. Od té doby tak trochu povolila křeč nechuti vůči strukturám. Nějak jsme našli cestu ven a dobře nám tak.
Takže tým omladil a Sluncím to prospělo. Zase znovu ten stejný motiv: nebát se změn, jakkoli obtížně představitelný jsou. Jakási jistota v tom, že “bude to jinak“. Ta neuchopitelnost a neochočitelnost je spojená s tím, že celé spolčo přímo potřebuje neustálou otevřenost pro nové lidi, ať už jen proběhnou, zastaví se na chvíli a nebo na sebe vezmou nějaké to závaží odpovědnosti. Někdy je to mazec a člověk by si přál, aby ten pohyb alespoň zpomalil, ale je to jinak. Za následek to pak má to, že když se člověk podívá zpátky, může si přiznat, že by nikdy nečekal, co všechno se za tak krátký čas může stát a vyrůst.
Druhý tábor v Říši se možná dá přirovnat k exodu Izraele, na který jsme si hráli. Cesta za nevypočitatelným oblačným sloupem místo přebývání u plných hrnců, poušť a nejistota místo pravidelných úliteb předvídatelným a obchodnickým bůžkům, a naděje na svobodu k tomu. Na tomhle táboře jsem si liboval, že spolu vycházíme bez konfliktů. Říkali jsme si, že to bude patrně tím, že ani jeden netušíme, o čem ten druhý mluví. Ale něco společného jsme přeci měli. Ochotu společně něco tvořit, buď jak buď. Tohle v týmu samotném trvalo i další půlrok, a věřím, že (taky odtud) se nám to šířilo do celého společenství. Myslel jsem si dřív, že není dobře tým přecenit a moc ho zdůrazňovat, že je to jen tým – kdepak! Přál bych každému koordinátorovi zažít tenhle pocit radosti z čiré tvorby:-). Teď nás čeká tábor v Říši potřetí, plavba Jitřního Poutníka. Uvidíme...
Rád vzpomínám na ten začátek, kdy to bylo tak nějak v menším, kdy naše vztahy byly tak blízký, jak jen to šlo. Na druhou stanu jsem rád, že jsme nezůstali sami a že i další děcka a rodiče měli šanci dostat kousek z toho, co bylo daný nám. Jsem za to hodně rád. Za tanec, který prostě jednou vymyslela Zuzka, za Dalibora, který zahajuje naše setkání a na týmu často v modlitbě pojmenuje něco, co jen tuším nebo ani to ne. Za Hrubanovi, za Máciny dopisy a za taky Eliho odvahu v představování našeho společenství, Radka, co si ví vždycky rady, Veroničino hraní a Romanovi nápady… a všechno co vůbec nevím a nikdy nebudu.
Doufám, že to předávání ještě neskončilo a že se najde někdo, kdo řekne, že chce jít svou cestou a zkusí s několika lidičkama přijmout riziko nejistých začátků a společně vyrazí na vlastní plavbu někam jako do Chválkovic. A že ve svém vlastním příběhu uvidí to, čeho jsem si na Slunkách cenil asi nejvíc. Totiž to, když se tam, kde bylo pusto a mrtvo, najednou začíná něco jako svoboda a prosvětluje se...
Tenhle příběh bude mít tolik podob co vypravěčů. Sepsal jsem ho jak uměl a jak mi Jitka Kik připomínala. A cokoli jsem poplet, je mi to líto. Třeba to někdo připomeňte a doplňte, můžete-li.
Buď jak buď, šalom.
Honza
Dobrý i těžký tři roky to byly. Pochopil sem na nich, že člověk nachází svobodu v tom, do čeho je zavolaný. Tam taky může opouštět falešný jistoty a začít riskovat cestu za oblačným sloupem. A v týhle svobodě začíná společenství. Držím palec :-).