Všude na světě, nehledě na kulturu, jazyk nebo náboženství, jakmile se otec a matka dozví, že je jejich dítě postižené, nesmírně trpí. Někdy se zcela vyčerpají pátráním po důvodu nebo příčině. Často cítí pobouření, stud, vinu. Musí se vyrovnat s tím, že si tuto situaci sami nevybrali (i když si přáli dítě ponechat). Často se s nimi přestanou stýkat blízcí příbuzní nebo staří přátelé, často jeden z partnerů druhého opouští. Rodiče trápí, když jejich dítě fyzicky trpí. Ale také je trápí pomyšlení, že bude odmítáno všude, kam půjde, že nebude nikdy šťastné. Když jsou nuceni pochopit, že jejich dítě bude vyžadovat spoustu péče. Propadají pocitu, že jejich život nemá smysl, že pro ně není mezi "normálními" lidmi místo. Velmi často se cítí osamoceni a bez pomoci, kterou by potřebovali, aby nabrali sílu a byli schopni si i trochu odpočinout.

Prvním vítězstvím v takové situaci může být schopnost začít pohlížet na své dítě s láskou a něhou, nehledět v první řadě na to, co mu chybí, čím je zraněné.

Posláním Víry a Světla je být rodičům nablízku, být jim oporou, pomáhat jim milovat jejich dítě. Tak, jak ho vidí a miluje Bůh.